Fotografie ze vzduchu

První fotografie z ptačí perspektivy byly zhotoveny na fotocitlivé kolodiové desky,které byly vynalezeny v roce 1851.

První fotografie ze vzduchu pořídil ve Francii v roce 1858 vzduchoplavec a fotograf Nadar Snaha využívat fotografování ze vzduchu byla u francouzké vojenské rozvědky v roce 1859 během francouzsko-rakouské války. Nadar odmítl poskytnout armádě své schopnosti.

1859 fotograf Aime Laussedat v upoutaném balonu využíval fotografie Paříže pro přípravu topografických map.Snímky byly vystaveny na Světové výstavě v Paříži 1867.

V letech 1860 až 1862 v Bostnu z upoutaného balonu fotograf James Wallace Black z výšky 360m pořídil serii fotografií.

V letech 1861 až 1865 fotogravování z balonu pro vojenské účely používala v americké občanské válce armáda Unie.

Důležitým momentem pro rozvoj fotografování ze vzduchu bylo v roce 1871použití suchých želatinových desek které nahradili těžké mokré kolodiové desky. V roce 1884 George Estman si nechal patentovat popírový fotografický film. V roce 1887 Hannibal Goodwin vynalezl celuloidový svitkový film. To umožnilo snížit váhu a zmenšit rozměry fotografických přístrojů a to umožnilo začátek nejen fotografování z balonů s lidskou posádkou ale i fotopřístroje opevnit k malému balonu, draku,bezpilotnímu letounu a dokonce i na poštovního holuba.

V letech 1880 až 1887 major H.Elsdale ve Velké itánii zdokonaloval bezpilotní balóny s automaticky spouštěnými fotoaparáty s několika navinutýmu filmovými svitky . Po dokončení serie fotografií balón ztratil požadovanou teplotu vzduch a usedl na zem. Balónová letka byla součástí První stihací perutě Royal Air Force.

V Americe v roce 1895 první snímky ze vzduch pořídil William Abner Eddy fotoaparátem zavěšeným pod drakem.

Slavné fotografie San Franciska po zemětřesení roce 1906 pořídil George R.Lawrence velkoformátovým panoramatickým fotoaparátem z výšky 600m. Rozměr negativu ( celuloidové desky ) 43 x 121cm. Váha přístroje 25kg.

Použití letecké fotografie pro vojenské účely se rozšířilo v době první světové války.

Letecké snímkování zavěšením fotografického přístroje na tělo poštovního holuba experimentoval v první polovině 20.století německý lékárník Julius Neu onner. Holubi byli vybaveni lehkou miniaturní kamerou,kterou mněli připevněnou na prsou. Fotoaparát se širokoúhlým objektivem.První model z roku 1920 vážil 40gramů a dokázal pořídit dvanáct snímků.Holubi létali ve výšce 50 až 100 metrů rychlostí 15 km v hodině.Mechanizmus v kameře ovládal prodlevy mezi jednotlivými fotografiemi.

Během první světové války se ukázala výhoda holubí fotografie v pořizování záběrů z menší výšky než bylo možné například z balonu,letadla nebo draku.Tyto metody používala německá a francouzská armáda.

V dílně švýcarského hodináře Christiana Adriana Michela vznikl ve 30.letech minulého století fotoaparát na 16mm film se zlepšeným časovacím mechanizmem a posunem filmu.Michel si nechal v roce 1937 svůj fotoaparát patentovat

Typy fotoaparátů:

  1. s jedním objektivem
  2. panoramatická kamera pořizovala snímky 3 x 8 cm rok 1910
  3. se dvěma objektivy,pořizoval dvě fotografie najednou ve formátu 5x5cm,se společnou štěrbinovou závěrkou ,která se pohybovala souběžně se směrem letu
  4. sekvenční snímkování osmi po sobě jdoucích fotografií

Ve třicátých letech německá armáda v Mnichově trénovala holubi tak,aby byli schopni s kamerami pořídit až 200 záběrů. Francouzská armáda nechala cvičit psy aby vypouštěli holuby za nepřátelskou hranicí.Je pravděpodobné že němci a japonci používali holubí fotografie ještě v roce 1943. V sedmdesátých letech holubí fotografie využívala také CIA. Fotoaparát mněl velikost 4,7 x 2,2 x 2,4cm a mohl pořizovat fotografie ihned po vypuštění holuba nebo po uplynutí nastaveného času. Podrobnosti o jejím používání jsou stále tajné.

ANGLIE(Fotografický letecký průzkum v době druhé světové války)
JAPONSKO(Japonské kamery používané k leteckému průzkumu)
NĚMECKO(Kamerové systémy používané Luftwaffe za druhé světové války při průzkumných letech)