První fotografie z ptačí perspektivy byly zhotoveny na fotocitlivé kolodiové desky,které byly vynalezeny v roce 1851.
První fotografie ze vzduchu pořídil ve Francii v roce 1858 vzduchoplavec a fotograf Nadar Snaha využívat fotografování ze vzduchu byla u francouzké vojenské rozvědky v roce 1859 během francouzsko-rakouské války. Nadar odmítl poskytnout armádě své schopnosti.
1859 fotograf Aime Laussedat v upoutaném balonu využíval fotografie Paříže pro přípravu topografických map.Snímky byly vystaveny na Světové výstavě v Paříži 1867.
V letech 1860 až 1862 v Bostnu z upoutaného balonu fotograf James Wallace Black z výšky 360m pořídil serii fotografií.
V letech 1861 až 1865 fotogravování z balonu pro vojenské účely používala v americké občanské válce armáda Unie.
Důležitým momentem pro rozvoj fotografování ze vzduchu bylo v roce 1871použití suchých želatinových desek které nahradili těžké mokré kolodiové desky. V roce 1884 George Estman si nechal patentovat popírový fotografický film. V roce 1887 Hannibal Goodwin vynalezl celuloidový svitkový film. To umožnilo snížit váhu a zmenšit rozměry fotografických přístrojů a to umožnilo začátek nejen fotografování z balonů s lidskou posádkou ale i fotopřístroje opevnit k malému balonu, draku,bezpilotnímu letounu a dokonce i na poštovního holuba.
V letech 1880 až 1887 major H.Elsdale ve Velké itánii zdokonaloval bezpilotní balóny s automaticky spouštěnými fotoaparáty s několika navinutýmu filmovými svitky . Po dokončení serie fotografií balón ztratil požadovanou teplotu vzduch a usedl na zem. Balónová letka byla součástí První stihací perutě Royal Air Force.
V Americe v roce 1895 první snímky ze vzduch pořídil William Abner Eddy fotoaparátem zavěšeným pod drakem.
Slavné fotografie San Franciska po zemětřesení roce 1906 pořídil George R.Lawrence velkoformátovým panoramatickým fotoaparátem z výšky 600m. Rozměr negativu ( celuloidové desky ) 43 x 121cm. Váha přístroje 25kg.
Použití letecké fotografie pro vojenské účely se rozšířilo v době první světové války.
Letecké snímkování zavěšením fotografického přístroje na tělo poštovního holuba experimentoval v první polovině 20.století německý lékárník Julius Neu onner. Holubi byli vybaveni lehkou miniaturní kamerou,kterou mněli připevněnou na prsou. Fotoaparát se širokoúhlým objektivem.První model z roku 1920 vážil 40gramů a dokázal pořídit dvanáct snímků.Holubi létali ve výšce 50 až 100 metrů rychlostí 15 km v hodině.Mechanizmus v kameře ovládal prodlevy mezi jednotlivými fotografiemi.
Během první světové války se ukázala výhoda holubí fotografie v pořizování záběrů z menší výšky než bylo možné například z balonu,letadla nebo draku.Tyto metody používala německá a francouzská armáda.
V dílně švýcarského hodináře Christiana Adriana Michela vznikl ve 30.letech minulého století fotoaparát na 16mm film se zlepšeným časovacím mechanizmem a posunem filmu.Michel si nechal v roce 1937 svůj fotoaparát patentovat
Typy fotoaparátů:
Ve třicátých letech německá armáda v Mnichově trénovala holubi tak,aby byli schopni s kamerami pořídit až 200 záběrů. Francouzská armáda nechala cvičit psy aby vypouštěli holuby za nepřátelskou hranicí.Je pravděpodobné že němci a japonci používali holubí fotografie ještě v roce 1943. V sedmdesátých letech holubí fotografie využívala také CIA. Fotoaparát mněl velikost 4,7 x 2,2 x 2,4cm a mohl pořizovat fotografie ihned po vypuštění holuba nebo po uplynutí nastaveného času. Podrobnosti o jejím používání jsou stále tajné.