Začátek

Záznam zvuku ve zpravodajských a policejních složkách

Základem práce zpravodajských služeb je vidět, slyšet a zaznamenat informaci, a tu předat tomu, kdo o ní žádá.

Kresba do písku se považuje za první způsob předávání informace. Následovaly hliněné tabulky, záznam na papyrus a dále tužka a papír. S obrazem to bylo jednodušší, kresbu vystřídal koncem 19. století fotoaparát a ve 20. století film. Nejvíce informací se dozvíme odposlechem, popřípadě výslechem a tyto informace je nutné uchovat, archivovat a následně předat moci vyšší, moci odpovědné.

Zvukovou informaci získáváme prostřednictvím ucha, které je periférií sluchového analyzátoru v němž dochází k zachycení a zpracování zvukových signálů. Ucho je složeno s boltce, který zachycuje zvukové vlnění (jako jakýsi tryhtýř), zvukovodu (akustický rezonátor), který zachycenou energii předá bubínku. Ten se rozkmitá a s vou kinetickou energii předá dále.

Jakmile zvukové vlny dopadnou na pružinovou membránu, začne kmitat shodně s vlnovými nárazy. Připevníme-li na tuto membránu hrot (ve tvaru soustružnického nože), který kmitá shodně s membránou a sleduje její výkyvy (tak jak to učinil Edison), můžeme do podsouvaného měkkého materiálu zaznamenat zvukovou stopu. Opačnou činností můžeme zvukovou stopu pak přehrát. Doplníme-li membránu s rycím hrotem o vlnovod a trychtýř, máme základ pro přístroj pro záznam zvuku.

6. prosince 1877 Thomas Alva Edison předvedl svůj fonograf. Dodnes je zachována nahrávka, s kterou přístroj předváděl.