Základem práce zpravodajských služeb je vidět, slyšet a zaznamenat informaci, a tu předat tomu, kdo o ní žádá.
Kresba do písku se považuje za první způsob předávání informace. Následovaly hliněné tabulky, záznam na papyrus a dále tužka a papír. S obrazem to bylo jednodušší, kresbu vystřídal koncem 19. století fotoaparát a ve 20. století film. Nejvíce informací se dozvíme odposlechem, popřípadě výslechem a tyto informace je nutné uchovat, archivovat a následně předat moci vyšší, moci odpovědné.
Zvukovou informaci získáváme prostřednictvím ucha, které je periférií sluchového analyzátoru v němž dochází k zachycení a zpracování zvukových signálů. Ucho je složeno s boltce, který zachycuje zvukové vlnění (jako jakýsi tryhtýř), zvukovodu (akustický rezonátor), který zachycenou energii předá bubínku. Ten se rozkmitá a svou kinetickou energii předá dále.
Jakmile zvukové vlny dopadnou na pružinovou membránu, začne kmitat shodně s vlnovými nárazy. Připevníme-li na tuto membránu hrot (ve tvaru soustružnického nože), který kmitá shodně s membránou a sleduje její výkyvy (tak jak to učinil Edison), můžeme do podsouvaného měkkého materiálu zaznamenat zvukovou stopu. Opačnou činností můžeme zvukovou stopu pak přehrát. Doplníme-li membránu s rycím hrotem o vlnovod a trychtýř, máme základ pro přístroj pro záznam zvuku.
6. prosince 1877 Thomas Alva Edison předvedl svůj fonograf. Dodnes je zachována nahrávka, s kterou přístroj předváděl. Přístroj byl dokonalý. Záznamovým materiálem byl voskový váleček ve tvaru trubky, který se nasazoval na mandrin (komolý kužel). Po poslechnutí záznamu bylo možné vyměnit nahrávací hlavici za nástroj, kterým se odsoustružil hloubkový záznam. Vosk byl poté opět připraven k nové nahrávce.
Tento postup využívala Česká tisková kancelář ještě do konce druhé světové války. Z použitého vosku bylo možno odlít nové válce a to se hodilo lépe než nahrávat na gramofonové desky, které jsou jen na jedno použití.
Fonograf byl tedy používán 50 let původně pro záznam hudby a končil jako diktafon.
Z principu fonografu vznikl gramofon a zpravodajské služby zajímaly ty přístroje, které byly schopné záznamu a archivace zvukové nahrávky.
Příkladem je práce Československé armádní výzvědné a protivýzvedné sekce vedené plukovníkem Františkem Moravcem.
Na fonografu se zvuk zaznamenává hloubkovým rytím drážky do dutého válce o průměru asi 6,4cm a délce asi 15 cm. Drážka je vytvářena sférickým hrotem o průměru 460 μm do povrchu dutého válce s vnitřním vrtáním kuželu 1:30 aby se dal upnout - nasadit na komolý kužel (mandrin), který se otáčí 56 otáček za minutu. Válec je vyroben z vosku, který je natolik měkký, aby mohl být snadno řezán zaostřeným hrotem v nahrávací hlavě. Zvuková stopa je modulována vertikálně asi 10 μm hluboké a o poloměru 230 μm. Průměrná šíře drážky je 95μm. Rozteč drážek je dána podávacím šroubem který plynule posouvá rycí hrot na jednu otáčku válce o 0,25 mm nebo 0,16 mm. Je to obdoba soustružení. Zvukový záznam po vyslechnutí ( vyměníme nahrávací hlavu s hrotem - polovina koule, za přehrávací hlavu s hrotem celé koule) můžeme seříznout- odsoustružit povrch a vyhladit a následně použít na další záznam.
Edisonův vynález upravil v roce 1988 Emil Berliner tak, že váleček nahradil deskou. Souboj obou systémů trval do roku 1929 zánikem Edisonovy továrny. Samotná gramofonová deska s otáčkami 78 za minutu a z šelaku vydržela do poloviny šedesátých let minulého století.
Mechanický záznam zvuku do poloviny dvacátého století byl jedinou a kvalitní použitelnou technologií. V té době film používal záznam optický (pro zpravodajské služby se nehodil) a magnetický - který byl těžko dostupný, drahý, složitý a těžkopádný.
V našem případě se nejedná o profesionální výrobu gramofonových desek. Zařízení, která bylo možno použít jsou v kategorii amatérského nahrávání zvuku. Vhodná byla jednoduchá a málo objemná zařízení.