Koncem čtyřicátých let byly pro nahrávání odposlechů, výslechů a záznamu rádiového provozu používány německé kořistní magnetofony a americké drátofony.
V padesátých letech naše zpravodajské služby začínají používat magnetofony, ale těžištěm záznamové techniky zůstávají drátofony Webster a Paratus.
Drátofon byl inspirován německým vojenskými přístroji, které jako záznamové médium používaly tenký ocelový drát o průměru 0,05 až 0,1mm .Ocelový drát neklouže po hlavě, ale prochází drážkou, kterou by spojovaný drát neprošel.
Pro Stb to byl problém, záznamy z výslechů potřebovala upravovat.
Všechny vyrobené kusy vlastnila StB a mezi lidi se dostaly až po roce 1955. Do té doby bylo vlastnictví jakéhokoli magnetofonu trestné.
Paratus nemá tónovou kladku, která by zajišťovala konstantní rychlost posuvu drátu. Rychlost záznamu a přehrávání je určena měnícím se průměrům cívky, na kterou se drát navíjí a rychlostí jejího otáčení. Drát se posouvá rychlostí 40cm/sec. Rychlost jde částečně regulovat změnou převodového poměru od poháněcího motoru k cívce. Mechanika je velmi jednoduchá. Dva asynchronní motory s posuvem fáze pomocí kondenzátorů. Asynchronní proto, aby jiskření na komutátorech (stejnosměrných motorů) nerušilo záznam a přehrávání. Kvalita záznamu je překvapivě poměrně kvalitní.